Vltava – naše nejdelší řeka od pramene pod šumavskou Černou horou k fotogenickému splynutí s Labem u Mělníka potřebuje 433 km. Jedním z nejromantičtějších míst na jejím toku bývaly legendární Svatojánské proudy, které „pohřbily“ přehradní vody mezi hydroelektrárnami ve Štěchovicích a Slapech.
Zdeněk Lebl
„Štěchovická laguna když zpívá v zadumaném stínu Kordiller…“, vůbec ne nadneseně opěvovali Voskovec s Werichem město – které jen o pár kilometrů „uteklo“ soutoku Vltavy se Sázavou – vklíněné mezi kopci, jež od vodní hladiny vypadají o dost vyšší.
Díky vodní „hradbě“ nemáme mnoho možností, jak se sem dostat, ale přijedeme-li z Prahy-Smíchova, autobus příměstské dopravy nás vysadí právě na okraji říční laguny. První metry našeho vltavského putování nás přivedou k technické památce z let 1937–1939, mostu přes řeku, jejíž břehy spojují dva duté oblouky o rozpětí 114 metrů. Za mostem pojmenovaném po prezidentu Edwardu Benešovi zahneme doleva na silnici, která by nás přivedla do Hradišťka. My ale po pár metrech vpravo uvidíme modré značení na schodech, jimiž se vydáme vstříc jarní přírodě.
Po deseti minutách se nám v kopci otevře pohled na Štěchovice, z větší části rozložené jen pár metrů nad vodami vltavskou kaskádou spoutané Vltavy. Jenže přehrady, z nichž ani ta štěchovická – která jako by svým tlustým betonem přidržovala celé údolí – nedokázala městečko uchránit od katastrofálních povodní před šesti lety.
Štěchovická přehrada
Vybudovali ji ve válečných letech 1939–1945. Vytváří jezero dlouhé 7 km, plavební komora s výškou 20 m je nejvyšší u nás a jednou z nejvyšších v Evropě – mohou jí proplouvat lodě o výtlaku až 1000 tun! Hráz je dlouhá 124 a vysoká 25 m.
Ve vodní elektrárně jsou dvě Kaplanovy turbíny, na něž se žene voda nejen z přehradního jezera, ale i z umělé nádrže na kopci Homole (447 m n. m.). Do ní se čerpá voda v nočních hodinách a v období energetické špičky se pouští ocelovým potrubím z výšky 160 m na turbíny.
Asfaltovou silničkou se po půldruhém kilometru dostáváme na rozcestí a prostřední cestou, stále po modré, pokračujeme lesem. Tady – mezi štěchovickou částí Brunšov a obcí Závist – byl počátkem roku 1945 jednotkami SS uložen takzvaný štěchovický archiv s tajnými protektorátními dokumenty. O rok později jej vyzvedla americká armáda a neúplný vrátila do tehdejší ČSR. V utajené skrýši by však ještě dnes kromě „papírů“ měl být i jiný poklad: peníze či dokonce zlato…
Že bychom zakopli o kouzelné kapradí, pod nímž zvoní žlutý kov, je z říše pohádek. To za nás svou nezdolnou vírou v nalezení pokladu a ještě usilovnějším kopáním obstarali jinší borci – americký Němec Helmuth Gaensel a tuzemský Josef Mužík, kteří se stali mediálními hvězdami, leč – pochodili s prázdnou.
Ať žije vyhlídka Máj!
Lesní stezka nás vyvede na silnici do vísky Závist a na jejím konci, tam, kde se mezi nesčetnými trsy rozkvetlého podbělu, „utopenými“ v jezírku, laskají snad stovky žab, přes silnici zahneme vlevo kolem křížku na užší asfaltku. Kolem rozcestníku po deseti minutách dorazíme na náves v Třebsíně, jíž vévodí stylová zvonice při památníku padlých. Tady však také začíná žluté značení, po němž se vydáme směr Teletín. Kolem hovězího stáda, které tu po levé straně najdeme kdykoli v roce, přijdeme po chvilce na silnici do Krňan, překročíme ji a z louky na kopci nenápadnou pěšinou zahneme vpravo.
Stojíme na betonovém platu Smetanovy vyhlídky, pod námi se modrá Vltava, „vinou“ štěchovické přehrady rozlitá do soutěsky. Máme „královský“ výhled na vody, které se líně valí zátočinou. Ale to okouzlující nás teprve čeká. Vrátíme se tedy na žlutou, kiolem osady V zahrádkách se kolem potůčku ponoříme do smíšeného lesa. Zvolna projdeme chatovou osadou Proudy, a zatímco uhýbáme modrým podléštkám, které houfně „zaplavují“cestu, ukazatel změní náš směr ostře doleva. Po třech kilometrech úpatím kopce Kolátova (424 m n. m.) šikmo přes louku znovu vejdeme do lesa.
Ale to už mezi buky – však je místo na mapě označeno jako Bučina – probleskává „zlatý hřeb“ našeho výletu – vyhlídka Máj. Šplháme mezi pokroucenými borovicemi a trsy tařic, skalničkami s ostře žlutými květy. Na skalním ostrohu, tak vysoko, že nad meandrující Vltavou, že i ti nejdivočejší ptáci „plachtí“ hluboko pod námi, hledáme nej… nej… místečko pro focení. Však taky tohle „orlí hnízdo“ patří všem, kteří se sem „doštrachali“, aby se odměnili atraktivním pohledem dolů, na zaniklé Svatojánské proudy. Vltava stáčející se do podkovy ponouká naši fantazii…
Svatojánské proudy
Lidé je pojmenovali podle sochy sv. Jana Nepomuckého, umístěné ve skále nad řekou. Bývali postrachem všech plavců, kteří často až ze šumavských hvozdů sváželi dřevo na vorech po vlnách Vltavy. Právě ve Svatojánských proudech vytvářela řeka divoké kaňonovité údolí, v němž voda s hukotem narážela na balvany a hrozila uchvátit každého, kdo se malinko odchýlil od splavného koridoru vltavské cesty.
V pozdějších dobách bylo koryto upraveno a poslední zbytky divokých vod zaplavila vzedmutá hladina štěchovické přehrady.
Slapská přehrada? Hora betonu!
Ale zatímco ještě před chvílí slunce polévalo svými paprsky hřbety zvědavého dobytku, když jsme se načas dotkli fascinující přírodní scenérie, vrtkavé aprílové počasí sevřelo oblohu zlověstnými mračny a z nebe, jako by uzavřeného na zip, káp sem, káp tam, spustil se řídký déšť…
Naštěstí vyhlídka Máj ve výšce 448 m n. m., zaručeně nejpůsobivější místo k velebení nejdelší české řeky, zůstává jedinečnou, i kdyby „padaly trakaře“. Ale protože nám deštík „vzal vítr z plachet“, les se pro nás stal přístavem.
Uplyne slabá půlhodina a otevřenou krajinou vcházíme do Teletína – pár baráčků, rybník, kaplička. A pak nás žlutá podél nenápadného vodního toku vede lesním údolím, které tu poutníkům pod kopcem Střehlovem (418 m n. m.) nastražilo pralesní podmínky v podobě léta neodklízených vývratů, ztrouchnivělých pařezů, rozviklaného kamení, nevysychajícího bláta. Ale proto jsme přece opustili pohodlné příbytky, abychom rozhýbali kosti a svaly…
Zničehonic kolem chaty v „zápaďáckém střihu“ narazíme na modrou značku a v pravém úhlu se po ní vydáme na Pexův Luh. Tři čtvrti hodiny chůze nahoru, dolů a jako z pohádky se před námi rozevře pohled na vodní nádrž Slapy.
Velkolepé vodní dílo navždy umlčelo legendární Svatojánské proudy. Abychom alespoň částečně nasáli atmosféru drsné a pohříchu nebezpečné romantiky, pustíme se po přehradní hrázi, vedeni dál modrým značením po silnici do Nových Třebenic. Tady se spustíme po schodech, provázeni zelenou, která se stane naší nepostradatelnou „gardedámou“ na Naučné stezce Svatojánské proudy. U pobřežní silnice, která tu končí, staneme tváří v tvář soše sv. Jana Nepomuckého, jež dala Svatojánským proudům své jméno. Stávala hlouběji v údolí, tam, kde se dnes houpou vltavské vody, a tady našla svůj „azyl“. Namísto voraře ve spárech dravé řeky dnes socha střeží nedalekou slapskou přehradu, na níž je odtud impozantní pohled.
Nechme se unést Vltavou…
Vydáme se vstříc „dvanácti zastavením jara“, podél první pěší turistické trasy Klubu českých turistů, která tu vznikla 11. května 1899. Devítikilometrová trasa nás prostřednictvím popisných tabulí seznámí se zdejší botanikou, zoologií i ekologií. Buďme však opatrní, neboť stezka vede místy po strmém úbočí, takže za vytrvalého deště je rozumnější využít náhradní variantu a přímo od slapské přehrady odjet autobusem č. 390 ku Praze.
Kdo se však chce pokochat nevídanou podívanou, nechá se „unášet“ řekou Vltavou, v širokých meandrech tančící uprostřed kaňonů Středočeské pahorkatiny. Naše nejdelší řeka se tu zařezává hluboko do takzvaného jílovského pásma, od nepaměti známého výskytem zlata. Však také voda odedávna přinášela rozdrcené horniny se zlatým pískem a valouny. Na protějším břehu spatříme ústí potůčku Třemblová, kde se zlato rýžovalo dlouhá staletí. Při naší první březnové návštěvě jsme ještě stihli volání výra velkého, jehož táhlé huu-u se nese vltavským kaňonem jako dobrá zpráva. Na úzké pěšině prolézáme mezi letitými, čerstvě olistěnými habry, kteří tu hrají prim. Odhaduje se, stoletý listnáč vydá za hodinu až 1,7 kg kyslíku, což je množství, které k životu potřebuje deset lidí na celý den! Jestliže tedy takový strom porazíme, měli bychom zasadit 2500 malých stromečků, abychom vyrovnali hladinu kyslíku… Jako bychom si objednali jejich produkci, strakapoudi a datlové neúnavně vybubnovávají svůj trauermarš lesním škůdcům. Když se na chvíli zaposloucháme, je to hotová kanonáda…
Koupat se tu zrovna moc nedá
U desátého zastavení si všimneme původního zákrutu řeky, jehož autenticita nás přenese až kamsi do začátku minulého století. Ale protože ze slapské nádrže hluboké až 60 m vytékají spodní vrstvy vody, které jsou, pravda, čisté, ale nevhodné ke koupání. I v létě se totiž nezahřejí na víc než 10–14 °C. V zimě se teplota vyšplhá i na tři stupně nad nulou, takže hladina štěchovického jezera nikdy nezamrzá a tak je tu dostatek ryb. Však jsme málem vrazili do rybáře s pěkným kouskem duhového pstruha…
Hory kamení, které nás provázejí po levé straně, si říkají suťová pole a vznikají rozpadem horniny. V tom horku, jež se odráží od vodní hladiny, chvílemi máme pocit, že nás ty „šutry“ snad zasypou, a tak se raději uchylujeme do pomíjivého stínu borovic a spolu s neslyšnou řekou vpravo pod námi „šlapem“ dál.
Najednou stojíme na rozhraní mezi nejstarší chatovou osadou Ztracenka a novou – Svatojánské proudy.
Tady se narodil fenomén českého trampingu
Legendární Ztracenka je spjata s historií trampingu, který v Čechách 20. a 30. let 20. století nemá jinde ve světě obdoby. Nadšení trampové si založili v roce 1918 osadu Ztracená naděje právě v místě nejdivočejšího toku Vltavy. Když je o ni připravila štěchovická nádrž, posunuli se s chatami výš. Podmanivé prostředí vytvořené partou kamarádů dalo vznik trampským písničkám, do osudu Ztracenky se zapsal i slavný Jaroslav Ježek! Památníček na zdejší Mravenčí skále nese jména těch, na které osadníci s vděčností vzpomínají…
Bohužel – jak je vidět – jsou mezi nimi i takoví, co aktivně vylepšují své okolí drsnými zásahy do přírody a svá obydlí proti vůli původních trampů proměňují na parádní chaloupky u vody včetně kácení stromů a odpadních skládek.
Na protějším břehu i bez dalekohledu spatříme část přírodní rezervace Kobylí dráha, která zabírá plochu a si 50 ha. Kdybychom se tam teď přeplavili lodičkou, která kotví u břehu, našli bychom vzorek květin, stromů, ptáků i zvěře, typických pro celou tuto bohatou oblast štěchovické nádrže.
Foto: Wikipedia