Na dveřích tohoto domu v Bechyni ještě visí jmenovka „Vojtěch Husa“. Zvoníme. Přichází otevřít Václav Husa, syn původního majitele domu. Ještě jako kluk se plavil na vorech. Poslední z rodu Husů.

Vít Smrčka, Bechyně

„Tak pojďte dovnitř,“ zve nás Václav Husa dále. Málokdo by mu hádal, že už překročil osmý křížek. Říká, že hůře chodí. Má to prý z plavby, kdy měl nohy stále v mokru. Doma už mnoho památek na plavce nemá. Vše co měl k historii plavby a rodu Husů, odevzdal už jeho otec Vojtěch do muzea v Týně nad Vltavou. V kuchyni na kachlových kamnech má rozloženu bohatou zásobu knih o českých řekách a zajímavých místech spjatých s životem plavců. Jen několik obrázků visících na zdi dává nahlédnout na rodnou ves Hladnou. Plavbu připomíná také model voru, který vyrobil ještě Vojtěch Husa. Na něho, svého otce, ale také oba strýce a dědu, náš hostitel rád vzpomíná.

Jedna velká rodina

Husové z Hladné patřili k nejznámějším plavcům na Vltavě. Pocházeli z vesničky schoulené na březích Vltavy, kousek od jejího soutoku s Lužnicí. Osvojili si plavecké řemeslo dokonale, jako málokdo byli s řekou srostlí jako větve s kmenem stromu. Řeka byla jejich život, jejich obživa a také jejich láska. Dokázali v ní číst jakojiní čtou knihu. „ Husové plujou,“ ozývalo se po vltavských samotách i vsích, přívozech, mlýnech a také v plaveckých hospodách, když se jejich prameny majestátně nesly vltavským údolím. Otec František Husa a jeho synové, Josef, Vojtěch a Václav Husové. Dnešními slovy by se dalo říci rodinná firma. Plavecká rodina Husů to byl na řece pojem. Všude je vítali jako dobré známé. Lidé od řeky tvořili totiž jednu velkou rodinu, ne pokrevně příbuzných, ale lidí spjatých s řekou. Ještě několik desítek let po tom, co řeka přestala sloužit k plavbě vorům, na ně poslední žijící pamětníci Staré řeky, jak se také Vltavě říkalo před postavením přehrad, vzpomínali. Zaznamenal jsem to ještě poměrně nedávno při svých toulkách za zašlou plaveckou slávou, za dokumenty tohoto nesmírně zajímavého tradičního řemesla.

Velký znalec řeky

Husové dokázali vázat těžké oloupané kmeny stromů do vorů a ty zase do pramenů. Stejně dobře je pak uměli dopravit na místo určení, někdy až do Německa. Chodili vázat prameny z rodné Hladné až dolů k Vyššímu Brodu, nebo na Lužnici za Dobronice, také Nežárku, případně na Otavu k Písku nebo až k Rábí. Na všechny tyto řeky měl vrátenský patent, jinými slovy povolení k plavbě, Josef Husa. Byl nejstarší z bratrů Husů. Starší byl ještě František, původně byli čtyři bratři, všechno plavci. František ale zahynul v první světové válce. Josef Husa se stal nejmladším mezinárodním vrátným. Získal povolení plout ve svých 23 letech až do Německa, do Riesy. To se v jeho době nikomu nepodařilo.

„ Byl to velký znalec řeky, až takový fanatik, jako jsou dnes například velcí fandové fotbalu, on měl svou řeku,“ vzpomíná na strýce Josefa s úctou a také láskou náš hostitel Václav Husa. Strýc ho také vzal jako první na plavbu. Když Vašík dlouho žadonil, že chce také na pramen, nechal přinést prádelní šňůru, na které teta věšela prádlo, uvázal ji šestiletému klukovi kolem pasu a ten musel předvést jak plave, jestli dokáže překonat řeku. „ Na prameny se mnou můžeš,“ řekl pak strýc Josef a od té doby se Vašík stal učenlivým žákem svého strýce.

Do Svatojánských proudů v noci

Plavci museli znát každé místo na řece. Znali kdejaký kámen v řece, tůně, mělčiny, nebezpečné zákruty a především se museli vyznat v proudech. Na Otavě těsně před Zvíkovem v Anenských, na Vltavě v Červenských, v Bučilských a především v proslulých Svatojánských proudech. Plavci přesně věděli, kdy se mohou pustit do nebezpečných proudů a stačí je proplout ještě za světla. V opačném případě zůstávali na Morání a přespávali v plavecké hospodě u Vodrážků nebo spíše u paní Toničky a pana Áloise, jak oslovovali majitele hospody. Pekl se zde výborný, voňavý chléb a protože plavců bývalo hodně, zadělávali na něj i dvakrát denně.

Josef Husa byl jeden z mála plavců, který se odvážil proplout Svatojánské proudy v noci. Jen ale výjimečně, když to bylo nezbytně nutné. Dlouho se pak o tom vyprávělo. Nejen v rodné chalupě, ale především v chalupách a plaveckých hospodách po celé řece. Musíme si uvědomit co se v proudech vlastně dělo, že se zde voda převalovala jakoby se vařila, propadala do hloubky, stříkala do výšky, mlela o kameny, jako ve skutečné mlýnici. Proplout Svatojánskými proudy nebylo ve dne jednoduché, natož v noci. Josef Husa přitom vázal, zhotovoval těžké prameny o objemu 160 nebo 180 kubíků a vážící desítky tun. S tím dřevěným kolosem složeným z  klád a navíc s nákladem palivového dříví se dokázal pustit v noci do proudů. Na prvním voru, nechal zapálit mohutný oheň. Ten osvětloval cestu. Barvu ohně převzala pěnící se voda. Rudou barvu dostaly okolní břehy. Do toho svítil měsíc. „ „Byla to jako cesta do pekla,“ říká Václav Husa. Sedm kilometrů dlouhé Svatojánské proudy proletěl pramen během několika minut. Josef Husa jej řídil s jistotou, s bohatou znalostí řeky, zkušenostmi nastřádanými generacemi plavců. I po letech, ale s jeho odvahou jde bázeň a obdiv zároveň.

Plavili i ryby

Při vzpomínce na plavecký rod Husů, nesmíme zapomenout na jeho další členy. Už praděda Jan byl známý plavec a později faktor, který nakupoval dříví pro plavbu. Také jeho syn, to znamená děda našeho hostitele, byl známý plavec. Jako jednomu z mála mu byla svěřena plavba ryb z jižních Čech až do Německa. V knize Jana Čáky Zmizelá Vltava se uvádí, že ryby z třeboňských rybníků se do Německa plavily vždy v září. Cesta do Hamburku trvala tři, ale někdy i čtyři týdny. Plavci specializovaní na tuto plavbu byli lépe placení než ostatní. Pro dopravu ryb se vázaly menší prameny o třech vorech. Na voru byl haltýř, z fošen sestavená nádrž pro ryby.

Vojtěch Husa, nositel zmíněné jmenovky na dveřích, proslul zase jako obchodník se dřívím. Pocházel přitom z velice skromných poměrů plavecké chalupy. Podobně jako proslulý podnikatel se vyučil obuvníkem, po staru švecem a takovým malým Baťou na vodě se také stal. Místo, aby seděl u verpánku, šel totiž se svým bratrem Josefem a nejmladším Václavem na vodu. Prošel tvrdou školou života, hospodářskou krizí, zažil bankrot, pak se ale hospodářsky vzpamatoval. Během krátké doby vedle rodné chalupy postavil vilu s dvanácti pokoji. Zůstal ale skromným člověkem, přející lidem, jehož plavci měli rádi. Vyšel z nich.

Řeka měnila vodu

Dobří plavci věděli přesně, kdy plout vorové prameny na Prahu, kdy je jaká voda, zda je to voda břežní, to byla voda na plavbu nejlepší, případně záslapní nebo velká, při níž se plout nedalo. Kromě dalších druhů vod rozeznávali i vodu rybniční. „ Nahoře vypouštějí rybníky,“ ukázal na řeku Václav Husa, když jsme šli přes most pod zámkem v Bechyni. Koryto Lužnice bylo plné. Podle vody v řece poznal, co se děje několik desítek kilometrů nahoře po proudu řeky, že rybáři před výlovy kaprů na vánoční stůl začali vypouštět jihočeské rybníky. To byla jen taková malá ukázka znalostí řeky, bez nichž se plavci neobešli. Jinak jim šlo o život.

„ Tohle byla Mrskoškova hospoda,“ ukazuje Václav Husa na bývalou plaveckou hospodu, dnes penzión přikrčený na břehu Lužnice pod mohutnou skálou na níž stojí bechyňský zámek. Zde plavci „chytali“ jak se říkalo jejich řečí tomu, že zde prameny přistávaly a přivazovaly se ke břehu, zpravidla k železným kruhů., zabudovaným do země. „ Co tudy proplulo pramenů,“ zavzpomínal Václav Husa u splavu, když očima pohladil s dávkou nostalgie řeku, jez s dodnes zachovalou vorovou propustí. Lužnice je poslední průtočná řeka, nepoznamenaná stavbou přehrad. Otava před Zvíkovem a především téměř celá Vltava je svázána přehradními jezery. Ta zatopila téměřvše co bylo s plavectvím spojeno, celou jeho historii.

Vrátný na vorovém pramenu

Vrátný byl šéf, jakýsi kapitán na vorovém prameni. Dohlížel na stavbu vorů, jejich spojení do pramenu. Jeho výsadou bývalo zhotovení vesel. Především řídil vlastní plavbu. Zodpovídal za dopravu vorového pramenu na místo určení. Měl také své přesné místo na vorové pramenu , bylo u levého vesla na prvním voru tzv. předáku.

Foto: Wikipedia