Až dva týdny trvá, než z kusu dřeva vznikne krásná socha madony, jiného světce nebo člověka, který je zpravidla spojen s bohatou šumavskou historií.  Jejich tvůrcem je řezbář Vladivoj Hrach.  Tvoří a se svou rodinou žije v domě na náměstí v Kašperských Horách.

Zazvoníme, přichází nám otevřít sám řezbář.  Po uvítání vcházíme nejdříve do obchůdku provoněného dřevem, který je zároveň takovou malou galerií řemeslných výtvorů Vladivoje Hracha. Skutečně malou galerií, protože obchůdek je nejen jako dlaň velký, stěží se zde dva vyhnou, ale ani do mnohem větší místnosti by se jeho práce nevešla. Vždyť jen těch madon, které zde vidíme pověšeny  v několika kusech na stěnách, vyřezal už tisíce. Jsou zajímavé, připadají mi hubené, ostrých rysů a ostrých nosů, jak poznamenává sám autor.  „A taky trochu melancholické,“ dodával k jejich charakteristice místní farář, který v horském městečku před časem působil. Chtěl mít madony s veselým výrazem, ale od Hracha bral ty jeho.  „ Když má obličej vypadat jako obličej a zároveň by měl vyjadřovat  nějaký pocit, to není jednoduché, to se do dřeva těžko dostává, trvalo mi dost dlouho, než jsem se k tomu dopracoval,“ vysvětluje náš hostitel krátce, co je na dřevořezbě náročné.  „Dostat výraz do těch malých figur, zejména těch betlémových, to je vůbec nejnáročnější,“ dodává.  Právě v místním svatostánku, v kostele svaté Markéty se nachází vpravo od vchodu jedna z jeho nejznámějších madon. Je vyřezaná podle madony, která bývala na hlavním oltáři, než našla útočiště v Muzeu Šumavy.  A autor, řezbář  Vladivoj Hrach, je na to hrdý, to poznávám z hlasu tohoto  jinak  skromného a přívětivého člověka. „Je to asi sen každého řezbáře mít něco v místním kostele,“ vysvětluje.  „Kolik stojí taková madona?“ ptám se možná tváří v tvář umění trochu přízemně, ale nakonec proč ne. Jsme přeci v obchodu. Odpověď zní, že tak od pěti do šesti a půl tisíce. Mnohé si nechávají dělat zákazníci i přímo na objednávku, stejně jako jiné výtvory. „Někdy mi tady i půl roku stojí, než si na ni ten člověk našetří,“ poznamenává.

Vladivoj Hrach ve své dílně.

Od světců až po dřevaře

Přestože statistiku výrobků si náš hostitel nevede, přeci jenom nějaké číslo jsme od něho získali. Například to, že asi dvě třetiny z jeho madon představuje  příbramská madona ze Svaté hory, kterou považuje za středoevropský kulturní odkaz. Většinu jeho práce tvoří různí svatí, především svatý Jan Nepomucký nebo sv. Florian.  Oblíbenou postavou je pro něho sv. Vintíř, který také část života prožil jako poustevník na Šumavě. Ve městě, kde žije a také v jeho okolí hledá řezbář  i světskou inspiraci. Něco nachází v místním  muzeu nebo historických knihách. A tak se v jeho tvorbě najde například postava rybáře. „ Má nos, má bradu, má  všechno,“ vrací se řezbář k myšlence  o složitosti výrazů obličeje malých figur, z nichž jednu právě drží v ruce. Najdeme u něho i figury dřevařů, kteří po staletí nacházeli ve zdejších horách obživu. Podobně zde objevujeme i svážkaře na saních, kteří na ručních saních sváželi z hor do údolí  dřevo. Většinou k cestám nebo přímo k řece po které se plavilo dále do světa. Vladivoj Hrach ale vyrábí rovněž různé šperky, spony, náhrdelníky ze dřeva nebo například malovaná zrcadla, jejichž lidové motivy také objevuje na Šumavě. Jedná se vlastně o repliky starých zrcadel užívaných v tomto kraji.  V jeho obchodě najdeme ale i čistě užitkové věci, jako různé dřevěné nádobí do kuchyně, kvedlačky, vidličky, talíře nebo dřevěné zarážky pod dveře. Většinou jsou to věci od jeho kamarádů a známých, které jim prodává. Do nedávna zde byly i hezké proutěné košíky. Jenže ty zmizely, protože košíkář ukončil práci. Stejně jako asi čtyři další podomáčtí výrobci dřevěného nádobí a náčiní. Dokonce skončil i distributor, obchodník , který od nich výrobky vykupoval a zase prodával, například právě do obchůdku v Kašperských Horách.

Vyřezává postavy světců, ale i lidí žijících na Šumavě.

Nejčastější je lípa

Sochy vyřezává Vladivoj Hrach především z místní lípy. Ta tvoří až 90 procent materiálu. Má jí do zásoby na mnoho let, například z lip, které stály v aleji u silnice z Kašperských Hor směrem na Vimperk.  Ostatní materiál představuje například švestka, ořech i další tuzemské ovocné stromy „co se kde namane“.   Dřevo kupuje ve fošnách, z nich si nařeže bloky. Ty si pak slepí do sebe. Využívá také i části kusů, které mu zbyly. Takový slepený špalek je pevnější, tolik nepraská. Nevyřezává tedy z jednoho kusu dřeva, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podobně ale postupuje v současnosti většina řezbářů. Raději má starší dřevo, alespoň rok staré, aby pak nepraskalo. Říká, ale když vyřezává z jednoho kusu dřeva  sochu v životní velikosti, tak ta praská vždy. „ Není to jen v rukou, ale i dlátech,“ tvrdí, že za dobrým řezbářem není jen um, talent ale také kvalitní nástroje, především dláta. Oblíbil si švýcarská dláta. „ Musel je dělat špičkový kovář,“ vysvětluje.  Některé nástroje si sám vymyslel, nebo přizpůsobil z jiných oborů, různé frézy, vrtáky, které používá pro hrubou práci. Například využívá zubařské frézy nebo brusku pro svářeče.  Pro základní, hrubou práci, kdy potřebuje dřevo opracovat  a připravit pro řezbu, má tři frézy, z toho jednu velkou. V dílně u něj najdeme i pásovou pilu, i když menší než má  truhlář. „Všechny stroje co mám, tak jsou poloviční, co potřebují truhláři,“ hodnotí výrobní nástroje.

Vyrábí i různé užitkové a ozdobné předměty ze dřeva.

Něco z technologie výroby

Vladivoj Hrach má už něco přes padesát, 37 let se věnuje dřevořezbě, z toho 20 let profesionálně, kdy se tím živí.  Takových lidí je nejen na Šumavě málo. Snad ještě Petr Štýs v Klatovech a Karel Tittl ve Velharticích, dříve působící na Horské Kvildě.  Ostatní a může jich být tak dvacet, vyřezávají  po práci, ve volném čase. „ Mohl bych pracovat 24 hodin denně, celý týden. Nemám na to ale ani už sílu,“ naznačuje náš hostitel, že o jeho výrobky je zájem, ale také, co toho už musel vytvořit. . „Každého řezbáře poznáte podle řezu, já to poznám, ale musíte to mít nakoukané za léta,“ dodává Vladivoj Hrach k charakteristice svého řemesla. Jako jeden z mála řezbářů své výrobky dokáže barevně vyzdobit. Zvládnul  asi jako jediný řezbář na Šumavě  polychromovou  barvu, která má dvě základní vrstvy, podklad a vrstvu barvy. Udělá se křídový podklad a teprve na něj se maluje.„ Malba je ale pro mě složitější než řezba,“ přiznává. „ Než uděláte podklad, aby držel, to docela trvá , než se to naučíte,“ vysvětluje. Vzpomíná také, jak těžko se k těmto technikám malování dřevěných soch propracovával, jak to po nocích několik let zkoušel, než se dopracoval k tomu, že to mohl nabídnout. Musel hledat v knihách, hodně toho nastudovat. Ti kdo to umí, se totiž jen neradi o své vědomosti a zkušenosti dělí, je to zpravidla výrobní tajemství.  O to bylo studium a proniknutí do tohoto oboru malby náročnější. Staří řezbáři užívali jako pojivo klih, ten Hrach používá, jen když restauruje nějaké sochy. „ Jinak jsem si to trochu vylepšil a jako pojivo používám nyní disperzní lepidlo, nevím, co to udělá za sto let, ale během deseti let se nic neděje, dřevo přitom přijímá a vydává vlhkost neustále, stačí ze vzduchu, “ dává nahlédnout do své výrobní kuchyně.  Vymyslel si i svůj výrobní postup. Při vyřezávání figury, kterou dělá prvně a nemá pro ni obrázek si musí vyrobit nejprve šablonu. V ostatních případech  si model ofotí, aby jej nemusel překreslovat a pak naskenuje předlohu, kterou přilepí na dřevo. Podle ní pak vyřezává. Podobně postupoval, když si ofotil a vyměřil madonu na oltáři v kostele sv. Markéty a pak vyřezal kopii, kterou kostelu věnoval.  V poslední době přešel od malých výrobků k větším, většina jeho dřevěných soch měří od 50 do 60 centimetrů. Možná, že by nějaký budoucí teoretik umění hledal v této změně umělecký záměr, ale je tomu jinak. Řezbáři se v poslední době zhoršil zrak a na větších kusech se mu proto lépe pracuje. To je ten pravý důvod. Sice dokáže ošálit zrak, že se jinak při řezbě do dřeva nakloní, ale to ho pak zase více bolí za krkem.

Část pracovních nástrojů řezbáře.

Dřevo ho přitahovalo

Je zajímavé, že přestože Šumava výrazně ovlivňuje jeho práci, není odsud rodák.  Přistěhoval se sem před 20 lety z Kralup nad Vltavou.  Právě město chemie a průmyslu ho ovlivnilo možná více než by se na první pohled zdálo. Už tím, že zde našel na půdě po babičce z matčiny strany řezbářská dláta. Takže někdo se už v jeho rodu musel tímto řemeslem zabývat, alespoň zkoušet.  Bližších zpráv k tomu ale nemá. Cesty Múz jsou někdy složité.  Ještě dodá ke svým pramenům inspirace,  že to byla především maminka,  která ho vedla k umění. Sám pak chodil do „lidušky“ a chtěl být malířem. Pak už jeho zájem nabral jiný směr. Volalo ho dřevo, zprvu ale ne to řemeslné, nebo umělecké, vhodné pro dřevořez, ale dřevo lesů, vůně lesních samot. Chtěl být lesníkem, třeba někde na zapadlé hájence. V lesnické škole na Křivoklátě se ale blíže seznámil s dřevořezbou, kterou zde provozoval jeho mistr. „Jsem samouk, ale musel jsem se naučit všechno, co bych se naučil v řezbářské škole,“ popisuje svou cestu k řemeslu.  V Kralupech pak Vladivoj Hrach se dřevem také pracoval, ale hlavně proto, že spravoval nábytek. „ I nyní, když vidím nějakou starou truhlu rád ji opravím nebo namaluji, ta práce mě těší,“ říká.  Skutečně řezbářství se začal na plno věnovat až po přestěhování na Šumavu v roce 1997, když  koupil dům v Kašperských Horách, kde si zařídil obchod a pořídil dílnu. A zase to nebylo hned.  Nejdříve tři roky dělal se dřevem , ale na pile. I u katru. Na pile se seznámil s kašperskohorským truhlářem Jiřím Brožem. A to výrazně ovlivnilo jeho práci, aniž by se to tak zprvu jevilo.

Skříňový betlém řezbáře Vladivoje Hracha a truhláře Jiřího Brože z Kašperských Hor je vystaven na radnici. 

Unikátní skříňový betlém

Ze spolupráce s kašperskohorským truhlářem Jiřím Brožem vzniklo dílo, které vyniká nad ostatní.  To ale k řezbáři a truhláři musíme ještě přiřadit člověka jehož stopu nese většina zajímavých kulturních akcí v horském městečku. Muzejníka a také autora poutavých vlastivědných publikací, vedoucího Muzea Šumavy v Kašperských Horách Vladimíra Horpeniaka. Právě jeho inspiroval sušický betlém od řezbáře Tittla a tak navrhl  oběma mistrům svého řemesla, aby vytvořili něco podobného.  Výzvu přijali, nechtěli ale dělat volně ložený a  tak vznikl největší skříňový betlém u nás. Přesněji stále vzniká, přestože má už 200 figurek a ročně k němu přibude 20 až 30 nových, letos například to budou hasiči a starý hasičský vůz. Betlém je pozoruhodný i tím, že je jakýmsi zrcadlem malebného historického městečka rozloženého pod starobylým hradem Kašperk, především osobností, které se nějak zapisují do jeho života.. To byl nápad obou tvůrců, když se radili jak na to. V betlémě  tak najdeme  duchovního tvůrce betlému Vladimíra Horpeniaka  s přítelkyní Markétou, nebo učitele a známého šumavského sportovce Emila Kintzla jak učí lyžovat děti, také učitele Bártíka a Rudu, truhláře Kůse, pekaře Netáhla, kamnáře Voldřicha. Nesmíme zapomenout, že jsou zde všichni novodobí starostové, přičemž  dvě starostky jedou v kočáře. Určitě betlém vystavený na radnici stojí za návštěvu, podobně jako celé městečko včetně obchodu s dílnou místního řezbáře.

Vít Smrčka

Foto: Lenka Smrčková