Přátelé! Vodáci! Vypovím vám příběh pravdivý a vzrušující. Bude o lásce opravdových českých vodáků a vodomilů, o Vltavě.
Poprvé jsem se s Vltavou setkal v roce 1959. Jeli jsme s vysokou školou o prázdninách na pravidelný desetidenní výcvikový kurz. Dnes si z celé akce pamatuji večer před splutím Svatojánských proudů. Na naše noční dobrodružství se nedá zapomenout. Děs a hrůza! Proudy vody na nás lilo běsnící nebe, strach nám
svíral zadek při hromobití a blescích bičujících oblohu. Vykopané strouhy zmizely. Proud vody vnikal do stanu. A jak vše vrcholí? Spolužák Petr vylezl nahý ven, vykopal nové hlubší strouhy. Já uvnitř držel uprostřed tyč. A do rána? Měli jsme všechno mokré. A ždímali, a ždímali.
Propluli jsme proudy
Svatojánské proudy jsme spolu projeli na kánoi podobné indiánské, zaléváni zprava i zleva vlnami. Bylo nám všechno jedno. Noční přívaly vod nahradily vlny Vltavy. Draly se do naší vlhkými věcmi plné, těžké dřevěnky. Dodnes si myslím, že při nás stáli všichni svatí. My, zalití vodou v lodi, připomínající plnou vanu, jsme se necvakli. Nepřevrátili! Přistáli předpisově proti proudu! Loď plnou vody s pomocí ostatních vylili. Pověstné Svatojánské proudy jsme pokořili.
Na horní Vltavě
Jinou Vltavu jsem poznal v roce 1971. Jsa mladým profesorem na Alšáku, zdrávka (Střední zdravotnická škola pzn. red.) v Praze 1, vydali jsme se s kolegyní Lili na Vltavu s 19 žačkami a žákem. Byli jsme mladí a blázni. Měli jsme čtyři pramice a tři kánoe. Náklaďák s vlekem Tatry Smíchov nás dovezl do Lenory. Dobrodružství začalo.
Cesta z Lenory na Soumarský most (6.5 km) a dál do Nové Pece (26 km) byla plná překvapení. Nikdo z nás netušil, jakou krásou bude v němém úžasu plout. Řeka má ve výšce přes 700 m malý spád, v ploché krajině vytvářela mokřady, neustále meandrovala a točila se tak, že jsme loď jedoucí před námi najednou viděli za námi. Holky na sebe volaly – Ahoj ! Lužní louky plné krásných květin. A překvapení veliké. My jeli, máchajíce si nohy, po Teplé Vltavě. A bác! A šok! U Mrtvého luhu se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum spojila Teplá a Studená Vltava. A rázem šly nohy ven z vody.
Vysněné se stalo skutkem
Posíleni spánkem jsme projížděli lužními lesy. Kochali se nádhernou přírodou Horní Vltavy. Přistáli jsme v Nové Peci. Zde jsme v kempu a vodácké hospodě řevem vodáckých písní nabrali nových sil na i obavy z Lipna – 38 km dlouhou cestu až na hráz přehrady. Co nás čeká? Dojeli jsme do Horní Plané a měli štěstí. Půvaby a ženství dívek Alšáku přesvědčilo kapitána parníku jedoucího na hráz Lipna. Kánoe dal na parník, pramice vzal do vleku a jelo se. Vysněné se stalo skutkem. Nepádlovali jsme, vezli se ovívaní větrem zdvihajícím vysoko vlny přehrady. Stále tomu nevěřím.
Kdo by Lipno dal?
V dalších letech jsme poctivě 38km Lipna přepádlovali i s bagáží. Ráno se vyjelo v 6.30. Na hrázi přistálo po 20 hodině. Bojovali jsme s větrem vzdutými vlnami. Drželi balanc. Hrozilo zalití lodí vodou. Pod námi hloubka. Raději nemyslet! Večer jsme vysíleni padli do stanu, tábořili na „divoko“, ani nedělali oheň, mnozí s namoženými rukami. Kdo by dnes Lipno z mladých dal?
Současné Lipno je plné lákadel – vyhlídky – Stezka korunami stromů či Vítkův hrádek, desítky kilometrů cyklostezek kolem přehrady, hotelů, penzionů atd. To vše vyrostlo po odstranění „železné opony“.Ráno, po přežití přejezdu Lipna, jsem se dal na hrázi do hledání dopravního prostředku, schopného převozu pramic a kánoí. Dnes bych to neřešil, máme vlastní vlek i auto. Ale tenkrát? Asi jsem dítě štěstěny, vždycky se našel nějaký náklaďák, dokonce jednou i stěhovací autobus, který nám lodě, pádla, loďáky, prostě vše převezl do Vyššího Brodu.
Vltava nabízí nádhernou přírodu a památky
Děvčata šla pěšky. Byla ráda a nevěřila svým očím. Cestou dívky viděly nejdivočejší úsek Vltavy pod Lipenskou přehradou zvané Lipno I, až do vyrovnávací nádrže Lipno II u Vyššího Brodu. Obzvláště úsek pod Loučovicemi, zvaný Čertovy proudy, má pověst nejtěžší vody u nás. Někdy šly horní cestou a dívaly se na hřmící Vltavu ze Smetanovy vyhlídky, slavné Čertovy stěny. Jejich ruce si dopoledne odpočaly. Po obědě nás čekaly další zážitky. Návštěva cisterciáckého kláštera, založeného 1259 Vokem I. z Rožmberka, byla povinností. Správný vodák je živ pádlováním, sjížděním jezů, pozorováním krás přírody, vodního živočišstva, návštěvou „posiloven“ v denní i noční době, zpěvem při táboráku. Cestou však posiluje svého ducha na Vltavě návštěvou nádherných historických památek.
Peřej pod Herbetovem
Posílení ducha jsme nutně potřebovali. Děvčata netušila, do čeho jedou. Nasedla pod nádrží do lodí, ujela necelý kilometr, přistála nad prvním jezem, vyndala z lodí veškerou bagáž a hurá! Je tu první šlajsna, pod ní peřej, vlny zalévající lodě, plno smíchu přihlížejících, když se někdo cvaknul či udělal. A za tři kilometry další jez. Obávaný Herbertov. Pod ním 200 m dlouhá peřej. Ta byla vždy prubířským kamenem vodácké zručnosti. Byli i tací, kteří se dokázali v peřeji „udělat“ několikrát. Cvakání však nebyl konec.
U Rožmberku
Poslední šlajsnu dne na jezu, tyčícím se pod hradem Rožmberk, přestavěném na renezanční zámek, jsme překonali opět s několika cvaknutími. Hned pod jezem napravo jsme „nadivoko“ postavili stany a děvčata se dala do sušení mokrých věcí. Společná večeře, návštěva „posilovny“, nazývané „knihovna“, oheň, zpěv při kytaře, tulení se ve stanech v nočním chladu. Slunné ráno nás probudilo do dalšího dne. Hekajíce při prudkém výstupu na hrad Rožmberk jsme dopoledne věnovali prohlídce hradu. Vždy jsme se na něj těšili. Stojí za to.Balíme stany, nasedáme a vyrážíme. Jedeme s bagáží, plně naložení. Vody je vždy dost. Sucho nehrozí. Vltava meandruje, točí se, rychle teče, těla opalujeme přímým sluncem, sajeme vitamín D, ochranné faktory opalovacích krémů neznáme. Je nám skvěle! V podvečer opět na „divoko“ přistáváme na „sto třináctém kilometru“ – Na Pískárně. Tam jsme na tábořišti sami, „posilovna“ dnes není, máme krásný táborák, vyprávíme si o zítřku.
Krumlovské jezy jsou pověstné
Čekají nás krumlovské jezy. Jsou pověstné. Nebezpečné! Ráno vyrážíme v deset hodin. Překonáváme jez u papírny Větřní, jez Konopa je již těžší, pár cvaknutí nás neminulo. Jezy i šlajsny jsou staré již desítky let, často kládami zavřené. Ty potom musíme přenášet i s bagáží. Je to dřina, ale jsme mladí a vše bereme s humorem. Přenášení jezů byl tehdy hlavní důvod, proč jsme několik jezů v Českém Krumlově ani neviděli. Vždy jsme lodě přenesli tzv. myší dírou, nechali je pod posledním jezem a raději se šli podívat na nádherný zámek. Večer táboříme na fotbalovém hřišti u řeky pod nemocnicí.
Jen největší leváci se cvaknou
V součanosti je vše jinak. Z Vltavy se stal Václavák. Brázdí ji desítky lodí z půjčoven s vodáky bez jakýchkoliv znalostí o pádlování, povelech kormidelníka, sjíždění peřejí, mělčin, šlajsen na jezech aj. Jez pod zámkem v Českém Krumlově byl oblíbeným místem zábavy turistů – čumilů. Bavili se sledováním cvakajících se lodí, plavajících vodáků a lovením bagáže. I to je však již minulost. Splutí všech krumlovských jezů je bezpečné. Jen největší leváci se cvaknou.
Poslední úsek byl již cestou civilizací a městy. Projíždíme Boršovem, míjíme České Vrbné a končíme svou pouť v Hluboké nad Vltavou. Večer navštívíme „posilovnu“ pod zámkem, děláme poslední táborák a jsme na sebe hrdí. Za každého počasí jsme spluli Vltavu za osm dní, bylo to 151 km, přenesli či sjeli desítky jezů a zažili hlavně mnohá dobrodružství, přehršel smíchu, příběhů a nezapomenutelných zážitků.
Vladimír Hladík
Foto autor a Lenka Smrčková
O vodáctví a vodních cestách
Vodní turistika, neboli vodáctví je v Česku velice populárním způsobem trávení volného času. První kánoe se Čechách už objevila v roce 1875. Rozkvět vodní turistiky začal u nás s nástupem první republiky. Tehdy vznikala vodácká tábořiště, pořádaly se vodácké závody. Na Vltavě se v té době ještě setkávali vodáci s plavci na vorech a šífech. K další výrazně proměně vodáctví došlo v 90.letech, kdy vznikly první půjčovny lodí a vodácké cestovní kanceláře. Došlo k materiálové proměně ve výrobě lodí. Výraznou změnou byl nástup nafukovacíh plavidel tzv. raftů. Vodácké oddíly jsou dnes zpravidla součástí větších sportovních klubů, mládežnických organizací, Klubu českých turistů. Některé už mají dlouhou tradici. Na vodu vyrážejí u nás přes letní sezónu desítky tisíc lidí. Nejvíce se jezdí na Vltavu, dále v pořadí na Sázavu, Ohři, Otavu, Lužnici a Berounku. Vodní turistika je tak stále zdrojem zábavy, sportovního výkonu a také poznávání přírodních krás a památek.
(vs)