Na tento příběh jsem narazil při cestách za historií Šumavy. Je to příběh jedné reálné letecké havárie, šumavského listonoše a dopisu.
Šumavská muzea v Prachaticích, Sušici nebo Kašperských Horách stojí za návštěvu. Jejich expozice jsou otevřenou knihou o životě lidí v tomto malebném, ale dříve i drsném koutu země. Vypovídají o životě a obživě zdejších horalů, dřevařů, sklářů a také plavců na šumavských řekách, Vltavě a Otavě. V posledně jmenovaném muzeu se ale jeden předmět výrazně odlišuje od ostatních. Jsou to trosky letadla, které se zřítilo na Štědrý den roku 1937 při své cestě z Vídně do Prahy.
Nevyjasněná katastrofa
Letecké katastrofě se ale nebudeme příliš věnovat, přestože stále je obestřena mnoha nevyjasněnými okolnostmi. Událostí se podrobněji zabývali historik Muzea Šumavy v Kašperských Horách Vladimír Horpeniak a někteří další autoři. Jen si připomeneme, jak uvádí Vladimír Horpeniak, že málokterá místní událost vzrušila mysli obyvatel Šumavy tolik, jako toto letecké neštěstí. Na Štědrý den 1937 odpoledne odstartovalo letadlo linky Bukurešť – Vídeň – Praha k pravidelnému letu z Vídně do Prahy. Na palubě tohoto šestnáctimístného letadla společnosti Air France byly tenkrát jenom tři osoby, pilot, radiotelegrafista a jediný cestující. Z neznámé příčiny letadlo, které bylo již u Prahy, změnilo směr téměř o 180 stupňů a ve tmě i husté mlze letělo směrem k Šumavě. Zde v rychlosti 250 km v hodině stroj v nadmořské výšce 1080 metrů narazil do severní lesnaté stráně Huťské hory (zvané tenkrát Knappenberg) v prostoru mezi osadami Zhůří a Podlesí (Vogelsang). Pád letounu lidé z okolí zpozorovali (například obyvatelé Červené), ale nepřístupný terén, hustá vánice, vysoký sníh i výjimečný čas Štědrého večera vyloučily okamžité pátrání.
Zůstaly jen trosky
Teprve až druhý den ráno se za pomoci četnictva a lesního personálu rozvinula pátrací akce. Trosky letadla a těla obětí prý jako první objevil patnáctiletý syn místního hajného Šmídla. Situaci na místě havárie o několik dní později popsaly Sušické listy. Uvedly, že na pasece u trosek hlídkovalo četnictvo a policejní i finanční stráž. Byla zde halda trosek. Nás z toho bude zajímat letecká pošta. Patrně byla poničená, nebo úplně zničená. Co nezničil pád letadla, poničil sníh a vlhko. Noviny ale neuvádějí velice zajímavý příběh jednoho dopisu.
Setkání v Radešově
Jsme v Radešově, osady rozložené na březích Otavy, jen několik kilometrů od místa katastrofy. Ta se udála v kopcích nad touto osadou. Hovoříme se synem a otcem Kavalovými. Zajímá nás jejich děda, v druhém případě tchán, listonoš Jan Lukeš. Právě zde se dozvídáme jednu překvapivou zprávu, že přinejmenším jeden dopis se ze zničeného letadla zachoval a byl doručen! Zní to až neuvěřitelně, ale tento dopis byl adresován do Rejštejna, jehož je Radešov dodnes součástí. Právě tam, kde nedaleko odtud letadlo spadlo.
Pošta pro horské osady a samoty
Místo leteckého neštěstí, přesněji zdejší samoty, patřily pod poštovní obvod rejštejnské pošty. A také k pravidelné trase zdejšího listonoše Jana Lukeše. Rodák od Sušice, s rodným listem z roku 1898, vyučený zahradník ve Vídni, se do Radešova, převážně německé osady, těsně po první světové válce přiženil. Brzy nastoupil na poštu do Rejštejna. „ Jako listonoš měl dvě trasy, tzv. rajóny. Jedna trasa měla 14 kilometrů, druhá něco přes 20 kilometrů,“ vypráví Josef Kavale st., jeho zeť, více než 96 letý pamětník. Listonošské trasy stoupaly od Otavy do kopců a pak téměř stále po horách a ztracených horských osadách. Listonoši se na trasách po měsíci střídali. To znamená, že jeden měsíc měli kratší trasu, „jen“ 14 kilometrů, ale další měsíc musel listonoš nachodit denně kromě neděle přes 20 kilometrů. Po horských stezkách, pěšinách a s brašnou plnou pošty. Sušická spisovatelka Marie Malá, rodačka ze šumavské osady Paště, v jedné ze svých knih napsala krátkou vzpomínku na své dětství a listonoše Lukeše. „Roznášel poštu a jeho rajonem byly zapadlé vísky a samoty – Kozí Hřbety, Svojše, Jelenov a další. To vše zdolával pěšky, v zimě, v létě. Byl to vysoký, elegantní pán, nosíval takovou černou rozvlátou pošťáckou pelerinu a jeho garderobu doplňovala čepice a pravá pošťácká brašna. Ta přitahovala leckerou mladou dívku, zda se v ní neukrývá milostné psaníčko. Když jsme na Jelenově zabíjeli čuníka, Lukeš byl vždycky naším hostem…“
Hospoda vždy ztichla
Pamětníci vzpomínali, že když v hospodě vyprávěl své příběhy ze života, zejména toho listonošského, celá hospoda ztichla a poslouchala, bylo tam ticho jak v kostele. Škoda, že se z toho téměř nic nezachovalo. „Vyprávěl mi, jak doručoval poštu na osamělý dvorec, který je uváděn dodnes ve vojenských mapách“, zavzpomínal Josef Kavale na jeden střípek ze života svého tchána. Dnes už neexistující statek se nacházel vysoko v horách, na vrcholu ohromného svahu. Tady a na podobných místech Šumavy, když zemřel v zimě uprostřed mrazů člověk, tak ho nemohli kvůli sněhu ani dopravit na hřbitov. Položili ho na umrlčí prkno, jaké můžeme vidět na chodbě hned u vstupu do Šumavského muzea v Kašperských Horách. Na prkně ležel nebožtík i několik týdnů, někdy až na jaře jej dokázali z těchto míst dostat do údolí na hřbitov. I sem do tohoto ztraceného světa doručovali listonoši z Rejštejna poštu.
Pošťácká čest
„Starý výměnkář z té zapadlé horské usedlosti s nějakým vztahem k Žatecku si objednal v Žatci německé noviny, které tam vycházely. Nic moudřejšího ho nenapadlo…,“ vypráví Josef Kavele a já začínám tušit, co následovalo. „ Denně musel tchán chodit do toho ohromného svahu, aby do rukou výměnkáři doručil jedny noviny. Celé týdny tam přitom jiná pošta nechodila. V zimě za mrazu, za vánice se brodil po pás ve sněhu, v létě zase v horku“. Výměnkář prý říkal svou šumavskou němčinou. „ Pane Lukeš, nemusíte sem chodit každý den, mě to stačí i po dvou, třech dnech. Já si to stejně přečtu“. To ale nešlo. „ Výměnkář seděl denně i za mrazu venku na zápraží a zdaleka už mě vyhlížel, jestli jdu a nesu mu ty noviny,“ vzpomínal prý i po letech listonoš Lukeš. „To byla pošťácká čest, doručit,“ dodává k tomu při našem setkání a vzpomínce na svého dědu Josef Kavale mladší. Tato slova pak opakoval ještě jednou, když jsem u Kavalových zaznamenával vyprávění o doručení dopisu ze zničeného letadla.
Z Vídně až do šumavské hospody
Mnohé podrobnosti se už neví, ty smazal čas, přestože Jan Lukeš o tom doma občas hovořil, byla to i pro něj silná vzpomínka. Patrně ve změti zničené pošty z letecké katastrofy objevil zachovalý dopis. Ke svému překvapení zjistil, že byl adresován, a to se ví přesně, na Myší domky, paní Karglové, která zde provozovala hostinec. Byla to Rakušanka, jako mnozí z potomků zdejších sklářů, proto nemusela jít po válce ani do odsunu. Její sestřenice žila ve Vídni. Právě ta jí psala. Jan Lukeš paní Karglové do hostince na Myších domkách dopis ze zničeného letadla doručil. Možná dokonce ještě dříve než kdyby sem přišel oklikou přes Prahu. Jaké muselo být v hostinci překvapení z tohoto dopisu, můžeme jen tušit. Škoda, že se nestal muzejním exponátem, to se podařilo jen u zbytků letadla. Obsah dopisu neznáme, neznali ho ani mí hostitelé, ale dá se předpokládat, že obsahoval v tom vánočním čase roku 1937 nějaké přání ke štěstí. To ale nemělo letadlo ani jeho osádka, pro níž se stala dočasným hrobem stráň šumavské hory. Měl tak skončit i dopis, o němž vyprávíme, ale nějakou hrou osudu, náhody, ale především pečlivosti, preciznosti a „pošťácké cti“ byl doručen na adresu, kam od samého začátku měl přijít.
Škoda, že dosud nikdo nepostavil pomník obyčejným šumavským listonošům, kteří za každého počasí, horka, deště i krutých mrazů roznášeli dopisy, balíčky a noviny do těch nejzapadlejších horských osad a samot.
Vít Smrčka