Moje mládí a léta dozrávání ubíhala ve mlýně na Vltavě, v malé osadě Buzkov v jižních Čechách. Nedaleko proti proudu se nacházel Purkarec, jedna z nejznámějších plaveckých vsí na Vltavě. Dnes je mlýn zatopený, stejně jako celá osada Buzkov. Proto píši tyto vzpomínky.
Můj děda s otcem pocházeli z malé obce Rosička na Jindřichohradecku, kde vlastnili malý mlýn na potoce. V 1932 koupili v Buzkově mlýn na řece s dvěma vodními koly na spodní vodu a zemědělskou usedlost. Po nutných stavebních úpravách mlýn byl dán do provozu. Začali přijíždět mleči z blízkého i vzdálenějšího okolí. Přiváželi obilí na mletí a výměnou si odváželi příslušné množství mouky. Hlavním vybavením mlýna byly tři válcové stolice na pšeničné a žitné obilí, bubnová loupačka na výrobu krup, reforma, cylindrové prosívače, zásobníky na obilí a mouky, kapsové výtahy a mnohá soukolí s řemeny. Později byla k mlýnu přistavěna pila na řezání prken, trámů a latí.
Přicházeli krajánci
Jako syn mlynáře jsem vyrůstal v prostředí a v atmosféře „klapání“ mlýna. Mlýn ve vsi to byl svět sám pro sebe, zde se scházelo mnoho lidí. Mlynář měl ve vsi zpravidla významné postavení. Vyrůstal jsem ve společenství mnohých známých i neznámých lidí, pro které setkávání ve mlýně bývalo společenskou událostí. Významnou událostí ve mlýně býval příchod „krajánka“. Jen na vysvětlenou o koho se jednalo, protože dnes je to už historie. Zpravidla to byli vyučení mlynáři, kteří neměli vlastní mlýn ani stálou práci. Chodívali od mlýna k mlýnu. Povinností mlynáře bylo je ubytovat a poskytnout jim stravu. Oni zase na oplátku vypomohli i s nějakou prací ve mlýně. Především ale přinášeli různé zprávy a novinky z cest. Tehdy se sešli i sousedé a známí a já jako kluk jsem vyprávění poslouchal s otevřenou pusou. Spávali v tzv „šalandě“. místnosti pro odpočinek stárka nebo mládka.
Krajánek byl ve mlýně vždy vítán a oblíben i mezi zákazníky a mlynářskou chasou. Vzpomínám na krajánka, který přišel k nám do mlýna v roce 1950. Byl u nás asi dva dny, pomáhal ve mlýně, dostával najíst a na cestu mu děda vyplatil malou odměnu. Po obědě odcházel dál po proudu řeky na další štaci. Byl to poslední krajánek, který k nám do mlýna příšel. S ním se uzavřela dlouhá historie této zvláštní profese a způsobu obživy, kterou jsem poznal.
Scházeli se sousedé
Ve mlýně bývalo živo i bez krajánků. Sousedé a známí bývali ve mlýně často. Přicházeli hlavně ve večerních hodinách, kdy se probíraly různé denní události včetně politiky. My děti jsme u toho nemohly chybět. Nejzajímavější povídání měli ti starší sousedé, kteří prožili I. světovou válku. Živě ale vzpomínám na tu druhou. Mlýn byl v té době sice zapečetěn, ale v noci, když bylo špatné počasí a pršelo, mlýn klapal. Jak ho otec dokázal odplombovat, nevím. V té době šlo ale o život. Naštěstí to dopadlo dobře, na rozdíl od mlýna dva kilometry po proudu od nás. Mlynář pan Šebor skončil v koncentračním táboře. Kromě mlýna jsme měli pilu, na té bylo řezání za války povoleno. Tam jsem často trávil čas a ze silnější kůry vyřezával lodičky. I na pile se scházívali známí a mnozí kolemjdoucí a bylo vždy o čem mluvit.
Vodní kola
Vltavské mlýny poháněla kola na spodní vodu. Vodní kola a celé zařízení mlýna vyráběl sekerník. Bylo to řemeslo vyžadující speciální znalosti, v současnosti téměř zaniklé. U našeho mlýna měla vodní kola v průměru šest metrů. Byla osazena dřevěnými hřídeli a ukryta ve zděném objektu se sedlovou střechou přiléhající těsně k budově mlýna. Tomuto objektu se říkalo „lednice“. Mezi zdí mlýna a střechou lednice se nacházelo úžlabí pro odvod dešťových vod ze střechy. Ve štítových zdech lednice, ve spodní částí, byly půlkruhové otvory pro přívod a odvod vody. Před vtokovým objektem bylo umístěno dřevěné česlo pro zachycování hrubých naplavenin.
Připlouvaly vory
U každého vltavského mlýna pro zadržení dostatečného množství vody a pro provoz mlýna byla napříč řeky vybudovaná malá vodní díla, zvané jezy. Aby je mohly překonávat vory, případně šífy, byly na nich vorové propusti (šlajsny-Schleuse). Jejich vybudování na jezech a potřebnou šířku už snad stanovil císař Karel IV., který podporoval voroplavbu. Vorová propust bývala většinou uzavřena. ). Otevírala se (vyhrazovala) jen když proplouvaly vory. V létě se jednalo o nejrušnější místo a nejlepší místo na koupání. Pokud byla vorová propust uzavřená, tak plavci zastavili u břehu pokud možno co nejblíže nad vorovou propustí. Vor zajistili a přešli k vorové propusti. Vzali sebou bidlo (sochor) s okovaným koncem s hákem a plavecký silný provaz.
Vorová propust byla uzavřená dřevěnými trámy (tzv. podlahami 14/14). Voraři si jí sami otevřeli (vyhradili). Na jednom konci byly trámy provrtané otvory o průměru plaveckého provazu. S pomocí sochoru s hákem a provazu postupně jednotlivé podlahy vytáhli a srovnané uložili blízko vorové propustě. Po vyhrazení přešli zpět na vor, který odvázali, odstrčili od břehu, propluli šlajsnou (vorovou propustí) a pokračovali v plavbě. Vorovou propusť uzavíral (zahrazoval) mlynář. To byla jeho povinnost. Krátkou zastávku vorů jsme mi kluci využili, přeběhli jsme na ně a byli z nás plavci voraři. Samotné proplouvání vorovou popustí bývalo atrakcí i pro mnohé zvědavce. Největší plavecké party v okolí pocházely z Purkarce, Poněšic a Jaroslavic. Někdy ale šlajsna zůstávala otevřená několik dní.
Vodáci jako zábava pro kluky
V takových dnech ani vodáci nemuseli lodě přenášet. Volně jí proplouvali. Při tom mimo nás bývalo mnoho dalších zvědavců a čekali až se někteří převrhnou.. Mnohým se opravdu nepodařilo šlajsnu zdárně proplout a ve vlnách se převrátili. Z lodí vypadli nejen vodáci, ale i jejich bagáž a měli co dělat, aby to vše pochytali, včetně lodí. V prostoru šlajsny to vše zkontrolovali, postupně znovu naložili a pokračovali v plavbě dál. V letní sezoně po Vltavě plulo mnoho vodáků. Protože vorová propusť byla většinou uzavřena, tak byli nuceni zastavit a lodě včetně bagáže přenést. Při té příležitosti se většinou zdrželi chvilku déle. Někdy něco opravili na lodí, něco pojedli a pokračovali dál. Přitom jsme jako kluci také museli být. Hlavně v létě to bývala pro nás kluky atrakce.
I v zimě bývala řeka krásná
Zimní dny u vody měly také své kouzlo, řeka byla zamrzlá a pokud led byl dostatečně silný, bylo o zábavu postaráno. Na ledě se scházeli i kamarádi z vedlejších obcí, hrál se hokej nebo se jen tak bruslilo. Brusle to bývaly tzv. šlajfky, které se připevňovaly na obyčejné boty kličkou, Někdy na led napadlo větší množství sněhu a to bylo o práci postaráno, pokud se mělo hrát, bylo nutno sníh pro hrací plochu odhrnout. Nebyl to jenom hokej, ale i okolní zasněžené svahy byly vhodné pro sáňkování a lyžování. K tomu lyžování jenom tolik: neměli jsme pravé poctivé lyže, byla to taková krátká prkénka „kluzáky“ s řemínkem a na spodní straně s drážkou ,které nám vyrobil otec z jasanových prkének nad parou s ohnutými špičkami, Hůlky byly. z lískových prutů a na spodní straně místo ocelových hrotů byly zaražené hřebíky.
Na ledu pluli husy a králíci
Po zimních radovánkách přišlo jarní tání. V řece stoupala voda a očekával se odchod ledů, tzv. dřenice. Bylo to nejnebezpečnější období pro mlýn i pro další vodní stavby, jez a vorovou propust-šlajsnu, Led před sebou hrnul vše, co mu přišlo do cesty. Nebylo žádnou výjimkou, že na krách pluly i husy a celé králíkárny a různé boudy postavené na březích blízko toku řek.Ve mlýně v přízemí bývalo až jeden metr vody. To se potom muselo všechno pořádně vyčistit a nechat vyschnout.
Prostě, život u řeky byl o něčem jiném než přímo na vsi nebo ve městě. Byl pestrý a romantický, hlavně v letních měsících. .Musím ještě připomenout skauty a trampy, kteří putovali podél řeky a někdy stanovali blízko mlýna nebo přímo u šlajsny. Samostatnou kapitolou bylo chytání ryb přímo v řece nebo na blízkém potoce, který ústil do řeky kousek nad mlýnem. V potoce jsme chytali pstruhy ale hlavně raky, které jsme vařili v horké vodě. Raci v horké vodě zčervenali a maso z klepet, kterého nebylo mnoho, bylo nevšední ochoutkou. Život u vody ubíhal jako voda. Nám již odrostlým klukům, kteří vyrůstali u nefalšované řeky bez přehrad zbývají jen vzpomínky, které si vezmeme do hrobu.
Výstavbou přehrad zmizela romantická povltavská údolí s řadou obcí a mlýnů. Zmizely trampské osady. Na hladině nejsou vidět ani vodáci a po hladině se prohání motorové lodě. Pro mladou generaci, která nepoznala původní koryto řeky, pro ty je rozlehlá vodní plocha romantická.
.To je vše co jsem zatím vypotil a doufám, že mých jakž takž souvislých řádků, poskytnou určitý obrázek o životě jednoho kluka od vody.
Z historie mlýna v Buzkově
První písemná zpráva o místě nazývaném později Buzkov, pochází již z roku 1377, kdy se zmiňuje už jako pustý mlýn. Název Buzkov je uváděn až v 16. století, a to pravděpodobně podle majitele mlýna Linharta Buzka. Z novější historie jsou zajímaví majitelé bratři Struskové, kteří v roce 1866 mlýn přestavěli. Od roku 1915 zde byl mlynářem Jakub Šimek, který zároveň fungoval jako hostinský. Od něho v roce 1932 koupil mlýn Antonín Nedbal, děda autora vzpomínek. Po nutných stavebních úpravách mlýn byl dán do provozu.
František Nedbal
rodák z vltavského mlýna v Buzkově