Místo velkých chrámů a paláců stavěl Jakub Krčín především rybníky. Praktické, užitečné a stále sloužící. O životě a díle této významné osobnosti renesanční doby vydal nedávno zajímavou knihu historik Jaroslav Čechura s podtitulem „ Architekt jihočeských rybníků.“

Jak byste ve stručnosti charakterizoval osobnost Krčína? Byl výrazně jiný než jeho součastníci?

Řekl bych, že se jednalo o prvního manažera renesanční doby v českých zemích. To řečeno dnešními slovy. Krčín byl především samouk. Někdy se spekulovalo, že měl univerzitní vzdělání, nebo alespoň část, ale to není pravda. Měl partikulární školu v Kolíně, a tím to končilo. Ve dvaceti letech šel do praxe, začínal jako lesní dozorce, vypracoval se vlastní pílí a vlastními schopnostmi. Své okolí převyšoval svou až nadčasovou racionalitou, také byl pracovitým člověkem. Některé dopisy, co jsem studoval, byly psány na Štědrý den, případně prvního ledna, to mu nedělalo problém. Za svou éru zvýšil příjem z rožmberských statků třikrát až čtyřikrát. Jenže Rožmberkové mezi tím zvýšili svůj dluh šestkrát.

A co Krčín jako stavitel?

Stavěl rybníky, stavěl pivovary, dvory. Právě tu technickou a organizační stránku staveb musel zvládat famózně. Na cokoliv sáhnul, tak to jelo. Dobře se to ukazuje na stavbě zámku Kratochvíle, což je objekt ve stylu takové italské vily. Dopisů k tomu se dochovalo asi osm. Zajišťoval dovoz kamení, řešil, aby se našel vhodný lom. Potom byl nedostatek cihel, tak zase řešil, kde vzít cihly. Musel sehnat stavebníky, to nebylo vůbec jednoduché.

Proč jste si vybral za námět knihy právě Jakuba Krčína?

To je velice prozaické, čtyřicet pět let jezdím do třeboňského archivu a posledních dvacet let tam jezdím velice intenzivně. Z toho archivu jsem vytěžil už deset knih, tři jsou v tisku. Většinou na námět přijdu tak, že se probírám materiálem a najednou to „cinkne“,  říkám si, to je námět. U Krčína si to pamatuji naprosto přesně. Nechal jsem si přivézt asi 20 fasciklů k rybníkům. Procházel jsem dokumentaci a najednou jsem viděl ošklivý rukopis, což mě zaujalo. To bylo Krčínovo písmo. On psal neuvěřitelně špatným rukopisem, do kopce a velmi nečitelně.  Psal česky. Není žádný jeho dopis psaný německy. Žádný koncept si neudělal. Jiní psali uhlazeně, podle konceptu, třicetkrát napsali vrchnosti „milostivý pane“. To Krčín ne. Když měl myšlenku, tak to napsal.

Jaké množství dobových pramenů se k osobě Krčína zachovalo?

Poměrně hodně. Pro studium je nepříjemné, že je to rozházené, kus je v zámeckém archivu v Českém Krumlově, něco je v okresním archivu Český Krumlov a další věci jsou v Třeboni. Možná, že nejtěžší na mé práci bylo vymyslet systém, jak racionálně projít jednotlivé fondy. Prošel jsem několik set fasciklů, jsou špinavý, vázané deskami a motouzem, ještě ze  schwarzenberské doby.

Kolik kartonů jste prohlédl?

Asi 250, možná až 300 kartonů, ale v různých fondech. Někdy jsem pracoval podle chronologie dokumentů, například máte záležitosti lesní 1510 až 1784, kdy končí ty staré schwarzenberské archivy. Říkal jsem si, tohle si nechám přivézt. Oni mě to přivezli a byly tam třeba dva papíry. A jeden z toho byl Krčín. Měl jsem štěstí.

Jak dlouho jste na Krčínovi pracoval?

To je právě zajímavé, že moc dlouho ne. Jednak jsem dost věděl kam sáhnout, když jezdíte dlouhá léta do archivu. Ve schwarzenberských archivech mají stejná pořadí. Myslím, že jsem na tom dělal tak asi rok, více ne. Knížku jsem napsal přes prázdniny. Mám normu jednu knihu ročně, bez ohledu na její rozsah.

Víme, jak Krčín vypadal?

Je zobrazen jen v Sedlčanském kancionále, kde jsou i členové zpěváckého bratrstva. Kancionál nechal pro město zhotovit společně s některými měšťany. Jinak si žádný portrét nedal namalovat, Nenarazil jsem v pramenech na to, že by si nechal namalovat portrét.

To byl tak šetrný?

Myslím, že šetrný nebyl. Prostě se to nezachovalo. Jeho dcery vše rozfofrovaly, měl šest dcer, pět se dožilo dospělosti.  Všechny je majetkově vybavil výborně. Špatně se ale vdaly, dvě skončily v emigraci, další zchudla, jiné byl zkonfiskován majetek. Z těch pěti dcer zůstaly asi dvě děti, které ale upadly do zapomenutí za třicetileté války, takže Krčínův rod zanikl.

Nejste první, který se této zajímavé postavě renesančních českých dějin věnoval. Na čem si zakládáte, že jste nového objevil?

Řadu těch finančních věcí. Ty ukazují, že jednak byl Krčín výborný matematik, tehdy bylo běžné, že se při výpočtech ostatní sekli. Dále byl racionální typ. Narazil jsem na několik konfliktů s úředníky a on je uměl přehrát řečí faktů, argumentoval velmi racionálně, což se mě  líbí. Jeho racionalismus nebyl ani tak dobový, charakteristický pro 16. století, ale docela moderní. Tehdy se pracovalo tím způsobem, že když není letos, bude příští rok. Úředníci  nikdy nevybrali berní dávky, kolik měli. Vždycky zůstal někdo, něco viset a nebyly to malé částky. Krčín chtěl vše mít do posledního groše.

Co považujete za nejvýznamnější Krčínovo dílo? Je jím největší český rybník Rožmberk?

Ne, myslím, že rybník Svět. On ho nazval Nevděk. Velice se přitom hádal s třeboňskými měšťany. Oni ho neměli rádi. Přitom Krčín měl v Třeboni dva domy (pozn. dnes je tam krátká Krčínova ulice). Krčín si stěžoval Rožmberkovi, že je tam hrozný hluk a nepořádek, když chodí chlapi večer z hospody, že ho to ruší. To bylo v roce 1574.  Je to stejné jako dnes, některé věci, včetně těchto stížností na dodržování nočního klidu jsou nadčasové. Vedle rybníka Svět to byl zámek

Leptáč. O tom moc nevíme, protože už neexistuje, byl zbořen na konci 17. století.  Vilému z Rožmberka se tak zalíbil, že mu za něj nabídl Sedlčanské panství.

Stavba rybníků musela být finančně i organizačně velice náročná, jak to Krčín zvládal?

Všichni rybníkáři, kteří stavěli rybníky, si pořád stěžovali, že nemají peníze na stavbu. Krčín si nikdy nestěžoval a nenapsal Vilému Rožmberkovi, že mu došly finance. To mě fascinuje, že uměl jednat. Vilém měl asi 900 000 kop míšeňských grošů dluhu. Shodou okolností studuji nyní rožmberské dluhy. Vidím ohromné množství jejich pasiv. Vytloukali klín klínem. Na ty rybníky neměli peníze. Představte si, že rybník Svět a potom i Rožmberk, stavělo 700 lidí, kteří přišli z rožmberského panství nebo ze zahraničí do Třeboně, kde bydleli. Co jedli, kam chodili čůrat? To byl na svou dobu ohromný logistický úkol, tohle zvládnout. To byl úkol pro Krčína. Je pravda, že Krčína to velice bavilo. Vozil si na vozíku měřické potřeby. Jel krajinou a zdálo se mu, že by tam bylo vhodné místo na rybník. Tak vylezl, měl takový trojúhelník a váhy, tak se hned díval, jestli by tam šlo postavit rybník. To je pozoruhodný rys jeho osobnosti.

Rybníky byly tedy už za Krčínova života jeho největší chloubou?

Josef Šusta starší, ředitel schwarzenberských statků a otec historika Josefa Šusty uvedl ve své knize z roku 1898 myšlenku, že Krčín stavěl své rybníky na efekt. Já s odstupem doby dávám Šustovi za pravdu.

Proč Krčín vyměnil Leptáč za sedlčanské panství, které nevlastnil, ale měl je v držení? Chtěl jenom vyhovět Rožmberkovi nebo ho něco na Sedlčansko táhlo?

Bylo to tak, že Leptač představoval asi tři vesnice, kdežto k Sedlčanskému panství patřilo třináct vesnic. Hodnotový rozdíl těchto statků byl asi desetinásobný. Krčín na to Rožmberkovi kývnul. Výměna se uskutečnila v roce 1580. Vilém z Rožmberka byl v tomto ohledu velmi mazaný majitel. On když dal Krčínovi Leptáč, tak to byly pozemky, které patřily Zlaté Koruně. A když mu dával Sedlčansko, tak to zase náleželo do husitské doby kapitule Vyšehradské, a to byly zástavy, které se táhly někde až do 17. století .

Krčín zůstal po získání sedlčanského panství ještě devět let v Třeboni ve Vilémových službách. Mezitím stavěl v Křepenicích na Sedlčansku zámek nebo spíše tvrz. Jak to dělal?

Je zajímavé, že on si vozil na stavbu tvrze v Křepenicích cihly z Třeboňska. Vozil je po Vltavě. Třeboňské panství mělo oblíbený přístav v Kostelci. Odsud odváželi například slavnou rožmberskou knihovnu do Prahy. Našel jsem účty. Přivezli ji z Třeboně k Vltavě, naložili na vory a jeli. Co utopili, tak utopili. On si nechával dělat i kovářské nebo kamenické věci na Třeboňsku a to vozili na vorech do těch Křepenic. Také asi 6 000 šindelů na pokrytí střechy tvrze, kterou si v Křepenicích stavěl. Dokonce obilí vozil na vorech. Všechno to bylo za rožmberské peníze.

To nechali vézt i knihovnu na vorech?

Dali ji do sudů na vor a už se jelo. Půlku pravděpodobně utopili ve Svatojánských proudech. Ve Švédsku v Upsale je totiž  pouze zlomek slavné rožmberské knihovny, zachovaly se její inventáře. Na vorech vozili všechno. Takto se dopravovaly do Prahy z Třeboňska živé ryby. Ty nedávali do sudů, ale takových košů.

Jeden z našich rodových předků Smrčka prodal Krčínovi ves Obděnice. Krčín měl k nim vztah, v místním kostele chtěl být pohřben. Ještě za svého života si zde nechal napsat epitaf  s údajem, že zemřel, ale bez udání data. Hrob je prázdný. Řešil jste tuto záhadu?

Když na to nepřišli místní badatelé, kteří měli možnost se podívat do těch hrobů, rozebrat to a nic neobjevili, tak ostatní historici nemají šanci. Nemají indicie, že je položený někde jinde. Problém spočívá v tom, že po té, co Krčín odešel z rožmberských služeb, což bylo v roce 1589, tak mizí o něm zprávy. Jsou zachovány už jenom dlužní úpisy. Jak byl výborný finančník, tak půjčoval například Českým Budějovicím každý rok dost peněz. To jsou jediné prameny, které máme. Nezachovalo se, co psal doma v Křepenicích, z toho není vůbec nic. Za 15 let do jeho úmrtí v roce 1604 jsou v rožmberských archivech jen asi čtyři papíry, kdy ho volali jako svědka. Místní historici, kteří byli velmi důkladní, hledali v archivu města Sedlčan a není tam k životu Krčína ani ťuk. Jen ty konflikty se sedlčanskými měšťany, které jsou celkem známé. Zákaz vaření piva atd. Dokumenty nejsou ani na Kolínsku, kde zůstal jeho bratr. Je to 16. století a tam se ještě tolik nepsalo. Kdyby to bylo 17. století, tak by to bylo trochu lepší.

V roce 1601 prodal Rožmberk Sedlčanské panství Lobkovicům i s Krčínovou držbou. Krčín neměl zájem nebo prostředky?

Že by na to Krčín neměl, to ne. Domnívám se, že to bylo složitější. Klíčem k tomu jsou Vilémovy dluhy. Vždy jsem si myslel, že rozhazoval až Petr Vok, ale ten tolik nerozhazoval, jako Vilém. Utrácel peníze za státní reprezentaci.

Chtěl se stát i polským králem …

Přesně tak. Vydal neuvěřitelné množství peněz na tyto záležitosti. Jak jsem se zmínil, rožmberské dluhy tak dosáhly 900 000 kop grošů. Pro srovnání kráva stála v té době sedm kop. Pak se dluhy trochu snížily, protože Rožmberk prodal část majetku, a tím směřuji k otázce. Některá panství prodal právě Lobkovicům, i když Lobkovicové měli také hluboko do kapsy. Jejich dluh ale byl menší, pohyboval se tak v řádu desítek tisíc.

Zakládal si Krčín na predikátu ze Sedlčan? Ptám se, protože se často uvádí, jen „ z Jelčan“?

Myslím, že to pro něj bylo důležité už z toho důvodu, že se jednalo o velký majetek. On se narodil ve vesnici u Kolína, tedy v selském gruntě. Je zajímavé, že jeho předkové měli dům na náměstí, později měli dva domy. Obchodovali jako sladovníci s obilím. Dokonce  byli cechmistry v Kolíně  a  přesto odtud odešli na vesnici, už jeho děd a otec. Jinými slovy u Kolína měli jeden dvorec a Jakub Krčín měl najednou na Sedlčansku 13 vesnic. To je ohromný majetkový vzestup. Predikát „ze Sedlčan“ byl pro něho určitě důležitý.

 Mám dojem, že jsme Krčínovi mnohé dlužni, přitom z jeho práce má zisk i současná generace. Ryby se z rybníků, které postavil, prodávají stále. Určitě by si zasloužil samostatné muzeum. Dokážete si takou instituci představit?

Čím by se naplnilo? Máme o něm pouze staré papíry v archivech. Z těch hmotných, trojrozměrných předmětů se na něj nic nezachovalo, kromě Sedlčanského kancionálu. Opravdu nic není, což je také ale zajímavé, protože přeci jenom už v jeho době lidé věci sbírali. Musel vědět, že Rožmberkové měli tzv. „kunst“ komoru, kde shromažďovali vzácnější věci. To ho mohlo inspirovat, aby si něco podobného také pořídil. Ze soukromých věcí Krčína ale nemáme ani nic , dokonce ani jeho soukromou korespondenci. On o svých soukromých věcech nepsal.

Seznámen s tím být musel. Našel jsem například dopis, kdy někdy v roce 1586 ho Vilém z Rožmberka pověřil úkolem, aby jel do Prachatic, vzal 12 vozů a odjel s nimi do jednoho městečka na Dunaji. Měl odtud přivézt obrazy a další vzácné předměty, které tam dopravily lodě z Innsbrucku. Určeny byly pro zámek Kratochvíle.  Procházel jsem inventáře Kratochvíle, ale nic takového tam není. Možná, že na to pohlíželi jako na výzdobu, ale ne umění. Přitom v inventářích jsou i králíkárny. Na Kratochvíli měli velkou králičí farmu. My to bereme, jako super zámek, ale oni to počítali i s tím zázemím, že tam byl dvůr, mlýn. Podobně, když dělali inventář krumlovského zámku, tak k tomu počítali dvory, které byly poblíž města. Včetně čeledě. Počítali to jako součást zámku, počínaje hejtmanem, purkrabím. Poslední člověk, který tam pásl kozy, tak do toho patřil také, což je velmi zajímavé.

Plánovalo se toto muzeum například v tvrzi v Křepenicích …

Křepenice jsou, a to zase říká kunsthistorická literatura, z hlediska architektury velmi jednoduché a utilitární. Když to srovnáváte například s  Kratochvílí. V tomto ohledu Krčín patrně neměl nějaké umělecké ambice, aby si postavil honosné sídlo. Peníze měl, jeho dcery dostaly nadprůměrné věno. To Lobkoviczové neměli tolik peněz na věno jako Krčín. Každé dal asi 3 000 kop.

Lobkovicové nabídli za Sedlčanské panství Rožmberkovi více než Krčín?

Byla to asi otázka okamžité solventnosti, protože když sledujete půjčky v této době nebo prodeje nemovitostí, tak Vilém něco koupil a za dva roky to zase prodával. Získal 2 000 kop, něco koupil. Za dva roky zase potřeboval 2 000, tak něco prodal. Takto jednali. Jejich dobová racionalita je jiná, než my to vnímáme. Musíme si také uvědomit, že Rožmberkové měli aktiva, vedlo toho pasiva, ale pak také existoval rožmberský poklad. To bylo možná několik metráků stříbra, jako rezerva. Ten vydržel až do 30. leté války, není pravda, že byl celý použit na vyplacení Pasovských. Jen část se použila. Desítky kilogramů stříbra měli z tohoto pokladu ještě Švamberkové v Praze po Bílé Hoře. Jim to zase ukradl Černín. To ale předjímám, co teprve vyjde.

Vít Smrčka

 

Kam zve Jaroslav Čechura za slavným rybníkářem

1. Pozval bych na procházku po hrázích rybníků Svět, nebo Rožmberk. Jde nejen o technické, ale i umělecké dílo staré 450 let.
2. Křepenice. Jedná se o poměrně jednoduchou stavbu, kterou si Krčín patrně sám navrhl. Odráží snad nejlépe racionálního ducha svého stavitele.
3. Procházku kolem Kratochvíle. Prohlédnout si nejen slavnou vilu, ale hlavně její okolí. Tam jsou jasné stopy aktivit Jakuba Krčína.
4. Procházka po náměstí v Kolíně nad Labem, případně navštívit ves Polepy. Jedná se o místa, odkud velký rybníkář pocházel.

O Krčínovi

Jakub Krčín (1535-1604) odešel z rodného Kolínska na jih Čech, kde v roce 1561 vstoupil do služeb Viléma z Rožmberka. Vypracoval se až na regenta celého rožmberského panství, kterým zůstal do roku 1589, kdy práci pro Viléma po 28 letech  opustil. Po většinu doby žil v Třeboni, která je spojena s většinou jeho aktivit v té době. Proslul stavbou rybníků, z nichž nejznámější je rybník Svět a Rožmberk. V roce 1580 získal od Rožmberků Sedlčanské panství a od té doby se mohl psát „ze Sedlčan“. Nedaleko odtud si postavil v Křepenicích zámek nebo spíše tvrz, která se zachovala do současnosti. Krčín zemřel v roce 1604. Poslední místo jeho odpočinu není známo.

O dotazovaném

Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. (1952) patří k předním českým historikům. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.  Zabývá se českými hospodářskými a sociálními dějinami.  Ve své badatelské a publikační činnosti se zaměřuje zejména na dějiny středověku a raného novověku.